Já věděl to,
však tenhle svět,
byl vždycky plný
planých vět.
Řekla mi to na rovinu,
však já nevnímal okolí,
měl mozku, srdce rakovinu.
Co oči moje nevidí, ani srdce nebolí.
Byl jsem stále klidný,
láskou jsem přetékal.
Když však jsem to uviděl,
pak náhle pohltil mne žal.
Věděl jsem, že nejsem sám,
kdo propadl její kráse.
A teď si vážně připadám,
jak blbé, velké, tupé prase.
Žárlivost? Toť slabé slovo!
Když znal jsem prve jí a jeho,
oba jsem měl vážně rád.
Potom jsem však zvěděl toho…
On byl můj přítel,
ona má láska.
Pak najednou již nebyl on a ona, ale oni.
Dobrý přítel a milovaná kráska.
Nebyl jsem při smyslech,
nemohl jsem přemýšlet.
Pak posadiv se k papíru,
já napsal snůšku slov a vět.
Padl jsem až dolů na dno,
jak kámen v řeku uvržen.
City zranit hrozně snadno.
V mozku mnoho slov a jmen.
V tu chvíli jsem již nemiloval,
v srdci jen čirá nenávist.
Však teď pomalu se vrací láska,
když svoje slova musím číst.
Jemu jsem nic nevyčítal,
však k ní z lásky nenávist.
Stydím se, co můj cit říkal.
Láska je zpět, jak ametyst.
Však dnes vážně nespadnu již,
k poezii milostné.
I přes lásku v mé hlavě kříž
a jenom city žalostné.
Vždyť přeci jen ta láska je
nejhnusnější ze všech cit.
Jen taktak se držím kraje,
možná už tu nechci být.
Mám-li vám popsat jak se cítím,
na to mi slova nestačí.
Již schne a tleje z lásky kvítí,
s písní to není jinačí.
Chci milovat
a nechci též.
Cit uschovat
a zbortit věž.
Už se zase cítím špatně,
nenávist snad lepší byla.
Doufal jsem v to žít s ní šťastně,
byť nic z toho neslíbila.
Já našel mnoho přátel znovu,
v posledních teď pár týdnech.
A teď zas je ztratit mohu,
v několika krátkých dnech.
Teď už tiše dozněla
má píseň Veronice.
S dárečkem jsem na odchodu.
Stojím s rukou na klice.
Ne! Dost! Teď jdu spát!
Dost už toho! Dobrou noc.
Snad peřina mě bude hřát
a snění přijde na pomoc.
Autor: Petr Hamáček (Harmy)
WebSupport
