Vzpomínky 1

Touhy v přemýšlení a rozjímání, nikdo si neumí představit co se všechno člověk může dělat, když přemýšlí. Za to nejlepší je tyto myšlenky psát. Člověk může tak po čase zjistit, na čem to vlastně závisela jeho špetka touhy po. O čem to vlastně tak příkře přemýšlel a proč se vlastně radoval, i když byl uvnitř velmi smutný.

Pustil jsem si hudbu, kterou jsem už hodně dlouho neposlouchal. A přemýšlím, jen tak přemýšlím. Velmi dobře to uklidňuje – najednou se k nám nahrnula návštěva, ale naštěstí zase rychle vypadla, ale bohužel zmizeli i lidi, se kterýma jsem si chtěl psát. A i ta hlavní miloučká osůbka. A tak jen přemýšlím a vzpomínám, co kdy bylo fajn. Leze mi až mráz po zádech.

První co mě teď napadlo, jak jsem se vlastně k tomuto cd dostal. Co to je?? Dan Bárta a jeho Wo-ba-si-u. Seděli jsme tak v čajovně s přáteli, bavili jsme se, byla sranda a poslouchali jsme hudbu, která klasicky v čajovně hraje. Když máte náladu tak akorát, je to vynikající na poslech. Sedíme, až do večera, bavíme se, a šalala hudba hraje dál. Najednou cosi se stalo. Ny utichli a s námi utichla i hudba. Jen od druhého stolu, z té místnosti, kde jsme seděli se ozývala jakási debata. „Tu holku od někudy znám,“ říkám si. Ano znám, je od nás ze školy, tedy myslím, viděl jsem jí tam. Asi jo. Čemu se tak pořád směje? Asi nám, že děláme takový kraviny. Podívám se na kamaráda a povídám: „Hudba dohrála, my chcíply, co teď budeme dělat?“ Kamarád jen tak zakýve hlavou a do ticha vypustí kouř ze své cigarety: „Měli bychom říct Mari, ať tam něco pustí“, a než to stačil do říct, hudba se rozezněla a ozvala se první písnička. Říkám si, co to je, takový hodně uklidňující a běžím za Mari se zeptat, copak to hraje. Odpovídá mi její kluk, který mi říká, že je to Dan Bárta a okamžitě si cd zamlouvám. Vracím se na židli a rozhlížím se. Jakoby někdo chyběl. Aha, už vím, Péťa někam odešla. Nejspíš na záchod. Petra je kamarádovo děvče. Přemýšlím, kde jsme to skončil a Pěchy se jen tak zasměje z ničeho nic a povídá: „My už asi půjdeme,“ v jeho očích se zaleskne jiskra touhy po trochu romantiky. V tom Péťa opět dorazila na své místo a Pěchy se jí okamžitě ptá, jestli už nechce jít. My všichni jen zakroutíme hlavou, že ještě není ten vhodný čas k odchodu. A Péťa s námi souhlasí. Pěchy odvětí cosi, co nebylo v začátku další písničky, kde hraje kontrabas, rozumět. Kontra básní, písnička, line se z reproduktorů a já zapaluji cigaretku pro pohodu a klídek. Do ruky uchopím zvonek a zazvoním na Mari, protože bych si rád objednal višňový čajík. Bradýs jen zakroutí hlavou a zařve do ticha hudby: „Ježíšek“, v tom se z obou stolů ozve hlasitý smích. Nálada se vrátila a my už zase blbneme. Kolem prochází jakýsi chlap. Spolu s Pěchym si zněj děláme srandu, a všichni se směji. Co se v tu chvíli v mé hlavě asi motalo? Nespíš, že se mám krásně, v pohodě. Prostě nádhera. Ale už odcházíme. Blíží se totiž desátá hodina a můj odjezd domů. Druhý stůl se už vylidnil před půl hodinou. Jdu k Mari zaplatit a prosím jí o to cd. Cd, které teď poslouchám. Od té doby již uplynulo asi dva a půl měsíce. Bylo to o Vánocích někdy mezi svátky.

Začíná mi hrát písnička Wo-ba-si-u. Co mi to připomíná? Já už vím. Volnost, uvolnění, prostě pocit, jako když jsme byli v Plzni na rampě a bratranec mě přemluvil ke skočení banžžííí. Nezapomenutelný zážitek. Stojím tam nahoře a připravují mě ke skoku. Poslední rady od bratránka a jde se na to. Pane Touho! Jdeme na to, cítím tu volnost před sebou ale i to zázemí za sebou. Mám respekt, nechce se mi do toho. „Chceš shodit?“, volá na mě bratranec. „Jo chci“, odvětil jsem mu. Vzal koště nebo cosi, co tam stálo a strčil do mě, když už jsem byl rozhodnutý, že to skočím. Ztratil jsem rovnováhu a padám. Padám. Pocit ničeho, volnosti jako pták, uvolnění, adrenalin, myšlenky jsou prázdné. Wo-ba-si-u, wa-sa-nya-ba. Jsem dole. Takový pocit jsem v životě nezažil a v životě na něj nezapomenu. Ještě třikrát jsem si ho zopakoval. Letím. Letím letím letím letím. Poslouchám tu krásnou hudbu té volnosti a cítím, jakoby to bylo teď, svěží čistý vzduch. Pohled na Plzeň, která lítá sem a tam. Nelítá, to já lítám. Snad si to někdy zopakuji. Je tomu asi půl roku, co jsem si to chtěl zopakovat, ale bez provazu. Ještě že jsem to neudělal. I když na to občas myslím, ale myšlenky jsou už takové a já vím, že jsem tu pro lidi a že jsou lidi, který mám moc rád.

Další písnička hraje, taková trochu radikálnější, proniká do mé paměti a hledá vzpomínku, kdy jsem dělal něco protizákonného. Aha, už vzpomínám. Viď bratránku? No jo, ty by jsi mohl vyprávět. To jsme byli ještě malý a blbý. Dráždily jsme polici na Slovanech. Jezdila tam hlídka a my, malý parchanti, jsme lítali na červenou přes přechod. „Hele tamhle jedou“, volal na mě, „běž, Martine, utíkej“. Smáli jsme se jim, jak nemohli nic dělat, protože než by vylezli z aut, my už byli dávno fuč.

To jsou vzpomínky. Teď se mi vybavilo, jak jsme byli na výletě s naší třídou v Jeseníkách na Pradědu. A když jsem se vraceli, měli jsme asi 6 hodinovou přestávku v Šumperku. Kamarády jsme se vydali do obchodu. Město, které jsme neznali a my se mezi kapkami deště, jenž padali z nebes na nás, vydali do labyrintu ulic, abychom se dostali do asi 2 kilometry vzdáleného obchodu. A tak jsme šli, hledali jsme cesty, ptali se lidí, které jen tak bloudily v deštivém dni ulicemi města. Zdálo se mi, jako bychom dělali kruh. Jakoby jsme jen něco obcházeli, když jsme to mohli vzít přímo. Cestou jsme potkali restauraci, která vypadal slibně, řekli jsme si, že se tam stavíme na zpáteční cestě na jídlo. Když jsme dorazili k obchodu, někteří vyrazili do spletitých úzkých uliček supermarketu a my bez ničeho stáli venku a snažili se aspoň trochu uschnout. Utřeli jsme si hlavu ručníky a zapálili cigaretku. „Mokrá co, klasika?“, povídá kamarád Babi druhému kámošovi. Smáli jsme se tomu a vychutnávali jsme to, co nám den přinesl. Rozeznělo se jen mluvení lidí, které procházeli s deštníky a probíhali s nákupem, kterým jim zmokl hned, co vyšli z pod přístřešku. Konečně dorazili. Copak koupili? Hm vínečko, kolu, tady bude nejspíš záživná cesta vlakem domů. (A taky, že byla!) Vyrážíme pomalounku zpět, už tolik neprší, Anička se s Kubou zase hádají. Stejnak z nich jednou bude pár, myslíme si všichni. „Kaluž, a další, šikovná, jen si cákni,“ smál jsem se Aničce. Zastavujeme u nějakého domu na schodech. Vyndává se kola a Kuba jí rozlévá do další lahve. „Ty vole, já mám parkinsa“, směje se Kuba koukaje se na svojí ruku, která se klepe rozlévajíc kolu všude po schodem. „Ty jsi teda uměl, dej to sem, to tam naliju.“ Provokuje ho Anička. Babi se ke mně přiklonil a jen tak odvětil: „Tak tohle bude dlouhý.“ „No to každopádně,“ dal jsem mu zapravdu a smějeme se. Kola rozlita a víno také, nejen v lahvích, ale i po schodech, nechci vidět ten pohled lidí, které v tom domě bydlí, když to uviděli. A razíme k té restauraci. Když jsme u ní, rozmýšlíme se, jestli tam půjdeme nebo ne. Nikdo moc nesouhlasí, jen já a Babi tam chceme jít. Nakonec se tam tedy nejde z důvodu, že to vypadá, že to tam bude drahý a navíc tam nejspíš nebude televize, ve které hráli fotbal. Češi proti Nizozemcům, myslím. A tak vyrážíme dál. Nám to ale nedalo a tak jsme se odtrhli od grupy a vydali jsme se ohlédnou situaci v restauraci. Vchod byl velmi strategicky vybudován, asi nejspíš nechtěli, aby tam chodili neznámí turisti, ale našli jsme ho a jedem dovnitř. Rozhlídli jsme se a v tu chvíli mi jen proběhlo v hlavou. „Vůbec nevypadáme jak vandráci po celodenní chůzi.“ Za ten den jsme totiž ušli asi 20 kilometrů. Byli jsme celkem hodně mokrý, takže pohledy lidí, které spokojeně seděli nevypadali zrovna nadšeně, ale nejspíš nás chápali, že mezi kapkami běhat je velice těžké. Sedli jsme si naproti sobě k jednomu stolu a pohlédnu dopředu a co nevidím? Sedím přímo proti televizi, kde je puštěn fotbal. „Tak to jsme vybrali opravdu dobře, myslím, že oni asi ještě moknou venku,“ povídám kamarádovi. Přikývl a začal se smát. „Co si dáte?“ Pohlédl jsem na číšnici, která nám přinesla jídelní lístek. „My si vybereme, ale k pití si dám čaj.“ Odpověděl jsem a kamarád vzápětí taky. A koukali jsme na fotbal, povídali si, smáli se a hodnotili náš výlet. Cítil jsem se opravdu fajn, se svým nejlepším kámošem jsem seděl v restauraci a dobře jsme se bavili. V tu chvíli mi nejspíš vůbec nic nescházelo, prostě jsem to potřeboval. Pohlíželi jsme na ceny v jídelním lístku a, že prý je to tam drahý, nebylo to drahý. Levný, až jsme se divili. Oba jsme si dali smažený sýr a hranolky. Přinesli nám to, podhlédl jsem na tu obloženou krásu a říkám: „Doufám, že to bude i tak chutnat, tak jak to krásně vypadá.“ A pustili jsme se do toho. Lepší jsme nikdy ještě nejedl. Bylo to opravdu výborný a smáli jsme se tomu, jak jsme nakonec vyzráli. Dokoukali jsme fotbal, zaplatily a s myšlenkami na naši výhru a výborné jídlo a pohodlí jsme vyrazil opět do zmoklého města. Rozjasnilo se a na obloze zářili poslední večerní paprsky. Vyrazili jsme zpět, aniž bychom vlastně věděli kam. „Zavolám někomu, kde jsou“, povídám Babimu. Moc jsem se nedozvěděl, ale tak jsme vyrazili, bloudili jsme docela dlouho, než jsme našli skupinu a když jsme ji našli, viděli jsme láhve s vínem jíž poloprázdně. „No jako doufám, že zbylo něco do autobusu,“ volal jsem na ně. Sedli jsme tam k jakémusi domu na schody a kecali a hovořili o různých věcech. Poslouchali jsme život v okolí, sledovali lidi a tak. Jo to byl den. Shodou okolností jsme na to zrovna nedávno s kamarádem vzpomínali.

Dál poslouchám hudbu a přemýšlím, co se všechno kdy událo. Asi toho pro dnešek už nechám. Jo jo, uzavírám to pro dnešek. Sice mi hraje písnička, kde se zpívá několikrát za sebou „Při východu slunce“, ale je skoro devět hodin večer a nejspíš se budu muset něco učit ještě. Nebo ne? No něco kouknu, připravím se věci a půjdu spát. No už ani neumím psát. Pořád se opravuji. Jdu se projít…

Autor: Maxel