Svoboda slova, svoboda projevu

Svoboda slova, svoboda projevu. Tyto slovní spojení v různých obměnách slýcháváme celkem často, ale co vlastně znamenají? Pro každého asi něco jiného. Pro mě (a určitě mnoho dalších lidí má alespoň podobný názor jako já) znamenají to, že se mohu v absolutně jakékoliv situaci jakkoliv projevit bez negativních následků na mě, nebo někomu jinému. Ale většině lidí (snad mi to tak jen přijde), když slyší tyto pojmy, se spíše vybaví opak, a zvláště mytizovaný nástroj pro potlačování těchto svobod - cenzura. Snad by se ale lidé, přiklánějící se k některému z těchto názorů, shodli na tom, že svoboda slova nikdy nebyla, není a (dokud se nezmění myšlení lidí) nebude, proto má větší smysl se zabývat situacemi, kde je tato svoboda potlačována.

Ono je to dost odvážné tvrzení a určitě se najde někdo, kdo by s ním po jeho přečtení alespoň pár chvil nesouhlasil. Ale vždyť jen společenské konvence nám zabraňují říkat věci, které si myslíme a oblékat se tak, jak chceme my (vždyť i oblékat se musíme tak, aby to bylo přijatelné pro společnost, ve které se nacházíme). Pokud tyto konvence dodržovat nebudeme, objeví se trest, vyčlenění ze společnosti a snad už navždy nemožnost se do ní vrátit. To se netýká pouze tzv. vyšší společnosti, ale všech možných druhů lidských společenstev. A v každém se musíme chovat nějak jinak, abychom si vydobyli, udrželi a nakonec i vylepšili své místo ve společenském žebříčku. To platí pro všechna společenstva bez výjimky. Ale v některých jsme více svázanější a v některých si můžeme dovolit téměř vše. Co můžeme a nesmíme je také dáno tím, jak vysoké je naše postavení ve společenském žebříčku.

Takto omezovaná svoboda projevu je společensky přijatelná (vždyť pravidla vytváří společnost a my se můžeme podílet na jejich vytvářeních či změnách) a navíc si ji ani neuvědomujeme. Předchozí odstavec reflektoval situace, kde se člověk nejprve projeví a až teprve potom ho stihne trest, ale nikdy nemůže být lidem bráněno se projevit! Bohužel se s tímto v různých částech Země (stejně jako před tisíci lety a za tisíce let) můžeme setkat každý den. A to se nejedná pouze o státy, kterým jsme si navykli říkat totalitní, setkáváme se s tím u nás, v tzv. státech západu, prostě i v tom nejliberálnějším státě se s tím musíme setkat, protože to vyplývá z charakteru státu. Stát si totiž nemůže dovolit, aby v něm nebo mimo něj fungovaly společenstva, která ho diskreditují navenek a rozkládají zevnitř. Vždy se najdou podvratné živly, které proti určitém státu vystupují a z jejich vlastních důvodů proti něm bojují.

Pokud se stát a jeho protivníci utkávají na literární frontě, stát začne užívat silnou, již zmiňovanou zbraň, cenzuru. O ní, jako u mnoha jiných skutečností, musím opět zopakovat, že existuje, existovala (i když třeba v menší míře, od začátku písemnictví) a existovat bude (dokud bude existovat stát). V našich zemích je v posledních letech hlavně spojena s tzv. komunistickou diktaturou a díky médiím získáváme dojem, jako by ani nikdy a nikde jinde neexistovala. Ale vždyť třeba Spojené státy byly nejméně stejně důsledné s cenzurováním všeho, co jen z dálky připomínalo komunismus, a nejméně s vězněním podezřelých z komunismu (avšak nebyla to záležitost jen tzv. studené války, ale de facto celého 20. století), jako naše zodpovědné orgány. Zdá se mi, že cenzura, jako nástroj politiky, dostala význam až ve 20. století. Do té doby znamenala snad jen doopravdy nástroj pro ochranu dobrého vkusu konzumentů literatury, jinak si totiž nedovedu zdůvodnit, proč se smělo vydat až druhé, pozměněné vydání nejslavnější Boudelairovy sbírky básní Květy zla. Ta díla, které jsou postižena cenzurou jsou většinou přepracována a nakonec vydávána oficiálně, nebo jsou vydávána ilegálně a jejich vydavatel se musí smířit s rizikem trestu. Ještě musím upozornit na skutečnost, že se obyčejný člověk o cenzuře a cenzurovaných dílech ani nedoví, dokud médii neproběhne nějaká aféra spojená s cenzurou anebo se nedá do řeči s literátem, kterému zcenzurovali nějaké dílo.

Poslední, co mě ke svobodě slova napadá, je zamezení přístupu k informacím. Mnoho lidí na této planetě nemá svobodný přístup k informacím a je také negramotných. Tito lidé si potom nemohou udělat vlastní názor a jsou nuceni opakovat jen to, co jim někdo řekne. Pokud chceme docílit alespoň částečné svobody slova, bylo by dobré začít u nich, žijí většinou v tzv. rozvojových zemích.

Autor: Jan Korbel