Štědrý den

Tento zvyk je v domácnostech poměrně rozšířený, i když je pravdou, že ne každý z nás si doma může dovolit rozpouštět olovo. Olovo má velice nízký bod tání, tudíž není tento zvyk tak náročný, jak by se mohlo zdát. Vezmeme si nějaký kovový předmět, nelépe lžíci, vložíme na ní kus olova a držíme nad plamenem dokud nezačne olovo tát. Mezitím připravíme lavor se studenou vodou. Když je olovo dostatečně roztáté, naráz ho chrstneme do ledové vody. Nyní už jenom určujeme, čemu se odlité olovo podobá, co nám připomíná.

Já si tak vzpomínám, že loni, přesně na Štědrý den dopoledne, jsme také lili olovo. Zatopili jsme v krbu a v takovém menším hrnečku ho rozehřívali. Můžu opravdu říct, že to byli krásné Vánoce, sníh, zima, z okolních chat se kouřilo z komínů a všude bylo nádherné ticho. Loni se nám povedlo odlít ostrůvek, přišlo nám to tedy jako zapomenutý ostrov, nebo jako tajemná jeskyně. A víte, co na to řekl můj strýček – motorkář? Že mu to připomíná brutální lebku, takže si myslím, že každý v tom najde to, co najít chce.

Lití olova mi také připomíná jeden výborný český film, kde Jiří Kodet v brýlích a rukavicích, směrován svojí drahou ženou Emilií Vášáryovou, lije olovo do lavoru. A na otázku ženy: „Co tam vidíš, Jindřichu?“ odpovídá „Dávám Bolševikovi rok, maximálně dva.“ – tento kousek je z filmu Pelíšky - možná znáte, já bych si bez tohoto filmu snad Vánoce ani nedovedla představit.

Tento zvyk je snad nejrozšířenější, kdo by alespoň jednou na Vánoce nikdy nekrájel jablko, aby po očku nahlédl k příštím Vánocům?

Návod je jednoduchý. Vezmete si jablko a postavíme ho na stůl, samozřejmě stopkou nahoru. A teď vezmeme nůž a vodorovně jablko rozřízneme. Pokud se nám po odklopení půlek ukáže hvězda – pěti či vícecípá - je vše v pořádku a příští Vánoce se budou slavit ve stejném složení jako letošní. Pokud je hvězda čtyřcípá, tedy má tvar kříže – do jednoho roku někdo těžce onemocní či umře.

Ale pozor, někteří říkají, že stačí vybrat velké, zdravé jablko a prý se není čeho obávat – tak nevím.

Ale mohu Vám prozradit, že mám kamaráda, se kterým jsem se nedávno o tomto zvyku bavila, ptala jsem se ho, co si o tom myslí a jestli tento zvyk provozuje. On na mě jen vytřeštil oči a pak mi oznámil, že jablko raději vůbec nerozkrajuje, že se toho bojí. – Takže i to je způsob, jak se vyhnout nepříjemné zprávě na Štědrý den.

Tak tady bych si dovolila tvrdit, že tento zvyk moc lidí nedodržuje. Už jen podle průzkumu, který jsem dělala mezi přáteli, někteří ani nevěděli, o co se jedná.

Je to jednoduché! Vezmeme několik vlašských ořechů a rozdělíme je na půl, vnitřky můžeme sníst, ale skořápky musí zůstat! Do skořápek zakapeme malé svíčky. Takovou to lodičku si připraví každý člen rodiny. Pak už jen stačí napustit lavor vodou – ono postačí i umyvadlo či vana – a položit lodičky na hladinu. Majitel lodičky, která vydrží nejdéle hořet a nepotopí se, čeká dlouhý a šťastný život. To je jedna verze vysvětlení, ale také je tu ještě jedna. A to, že majitelé lodiček držících se při okraji lavoru se budou držet hezky doma a ty mířící do středu se vydají do světa.

Jak jsem zmínila už na začátku, tento zvyk se mi nezdá moc rozšíření, abych se přiznala, tak ani my doma ho nedodržujeme, možná už kvůli bezpečnosti – já jsem přeci jen v dětství byla takový menší pyroman. Ale hlavně si myslím, že někteří rodiče se třeba i bojí toho zjištění, že by jejich dítě mělo v následujícím roce opustit domov.

Kdo by to neznal, hlavně v dětských letech. Od rána vás drží o hladu, když se tedy nenápadně vkradete do kuchyně s úmyslem, že ulovíte alespoň nějakou laskominu, už slyšíte výstražný hlas: „Nesmíš papat, jinak neuvidíš zlaté prasátko.“

A tak tomu opravdu je. Na Štědrý den by se nemělo vůbec nic jíst až do večeře, ke které by měla rodina usednout s první vyšlou hvězdou na zimním nebi. A to s tím zlatým prasátkem vlastně ani není až tak součástí zvyku, říká se to pouze dětem za účelem toho, aby vydrželi v očekávání se až do večeře postit.

My osobně doma Zlaté prasátko teda nedržíme. Někdy mi to přijde spíš naopak. Již několikátým rokem máme zvyk, dojet si na Štědrý den dopoledne do Litomyšle pro pstruhy. Projdeme se po náměstíčku, obhlédneme obchůdky, které ještě dopoledne mají otevřeno, a pak se vracíme domů. Téměř vždy se po cestě zastavíme někde na oběd, samozřejmě na takový menší oběd, protože se už všichni těšíme na sváteční večeři.

Typický každoroční zvyk svobodných slečen.

Svobodná dívka se postaví zády ke dveřím, sundá si botu a hodí jí. Když ukazuje špička boty do místnosti, zůstane v příštím roce dívka doma, když ukazuje ovšem ven ze dveří, provdá se a odejde.

Můžu Vám říct, že i když jsem stále svobodná, tento zvyk raději nedodržuji, abych se přiznala, mám trošku obavy z toho, že by špička mohla ukázat ven a já bych se měla v následujícím roce vdávat. A i když to v ještě v době našich prababiček byla výhra, myslím, že v dnešní době je to spíš zděšení.

Uschovávání šupin z kapra je poměrně rozšířené. I když zvyk nám praví, že šupina se má při Štědrovečerní večeři každému schovat pod talíř a pak nám přinese hodně peněz. Přitom mnoho lidí z nás si to převedlo do takové modernější podoby a šupiny schováváme do peněženek – to asi kvůli tomu, aby to neměli k těm penězům tak daleko.

Za poslední roky nedodržuji už ani já tento zvyk. Možná to bude hlavně tím, že nepodáváme na Štědrý den k večeři kapra, ale pstruha a ten má přece jen ty šupinky takové menší.

Tak teďka důležitá rada na závěr: OD ŠTĚDROVEČERNÍ VEČEŘE SE NESMÍ VSTÁT, ANI V PŘÍPADĚ, ŽE BY SE K VÁM NĚKDO DOBÝVAL DO DOMU! ŘÍKÁ SE, ŽE KDO VSTANE, DO ROKA ZEMŘE!!!

Ať už na Vánoce zvyky dodržujete či nedodržujete, přeji Vám, ať jsou pro Vás právě ty letošní svátky plné pohody, radosti, ať je strávíte se svými blízkými, v teple rodinného krbu, ve zdraví! A do Nového roku Vám přeji příjemné a šťasné vykročení!

Autor : akneilka