V pustém parnu letních dní,

východ slunce poslední.

Toho jitra v mysli svět,

vyvstal z hlíny luční květ.

Slepé poupě puklo v jasu,

kdekdo hleděl na tu krásu.

Listů rovných,šaty z rosy,
vábil k sobě mladé vosy.

S nimi hrál si v listech trav,

neznal v kraji jiný mrav.

V jednu chvíli lehký vánek,

odnes květu kradmý spánek.

Pestrých barev,křídel pár

fenyklový otakár.

Spatřil rudé lokny máku,

táhly ho jak stříbro straku.

Shlédl z nebe,jak pyšný páv,

v hlavě předl jistý plán.

Sedl si na luční květ,

vrátil se zpět do dětských let

Květina pak vítat směla,

pestrost křídel,lehkost těla.

Slýchat příběh z dávných časů,

louka plná žlutých klasů.

Motýl zved se z uvadliny,

vzlétl najít kvítek jiný.

Do srdce mu tisknout řádky,

které vedou do pohádky.